Ačkoliv se lidé rádi považují za inteligentní, je pravdou, že se z velké části podobně jako jiná zvířata řídíme v mnoha věcech svými instinkty. Tím je například naše touha chránit děti a jakékoliv tvory, kteří nám děti připomínají. Z tohoto důvodu nás také například lidé chovají krátkolebé psy s malými nosy, velkou hlavou a velkýma očima – charakteristikou, kterou mají lidské děti.
Ovšem i když je péče o potomstvo častá u mnoha živočišných druhů, my lidé máme na rozdíl od nich stejnou touhu chránit naše staré, nemocné či postižené občany. To u mnoha zvířat nenajdeme, neboť to pro ně není výhodné – tito členové smečky či stáda již nijak nepřispívají k jejímu blahu – nemohou již tak dobře lovit a při útěku před predátory je výhodnější, pokud padnou oni a ne mladý, produktivní člen.
Můžeme se tedy ptát, proč se u lidí vyvinul instinkt ochrany právě těchto členů společnosti. Jakou pro nás mají cenu? Koneckonců, žádný pud tak silný se nevyvine jen tak. Čím jsou pro nás tedy tito přínosní, když jejich výkonnost již není taková?
Souvisí to s vývojem řeči. Díky tomu si můžeme předávat i abstraktní myšlenky, což je něco, co prakticky žádné zvíře, pokud víme, nedokáže. A jak to souvisí s ochranou našich starších? Naprosto jednoduše: mají podstatně více zkušeností, než mladí, a díky řeči nám je mohou předat. Tak nemusíme opakovat stejné chyby, které udělali a můžeme se od nich poučit.
Bohužel je pravdou, že v dnešní době se tento význam vytrácí, konkrétně v posledních přibližně dvě stě letech, od začátku první vědecko-technické revoluce. Díky ní se totiž svět mění mnohem rychlejším tempem, než kdy dřív a zkušenosti, které dnešní staří lidé v mládí nabrali, těm dnešním již nepomohou.
Tím samozřejmě není řečeno, že bychom je neměli chránit a pomáhat jim, jen je dobré si uvědomit, kde má toto chování počátek. Pak si uvědomíme, že se od ostatních zvířat až tak nelišíme.