RC Review: Temné vize: Odhalení

1242773cec_82201181_o2

Název: Temné vize: Odhalení/ The Strange Power

Autorka: L. J. Smith

Série: Temné vize / Dark Visions

Díl: 1.

Počet stran: 262

Nakladatelství: Fragment

Rok vydání: 2011

Vazba: Měkká

Oficiální anotace:

Schopnosti, které přesahují lidské chápání! Kaitlyn má nezvyklé oči a jasnovidecké schopnosti. Žije s pověstí čarodějky. Pozvání do institutu nadaných pro ni znamená naději na nový život. Všichni se však brzy dozví pravdu o experimentu, který ohrožuje jejich zdravý rozum a životy… Zatímco přemýšlela, stále si kreslila. Nebo spíš její ruka si kreslila – zdálo se, že její mozek to vůbec nevnímá. Teď se podívala dolů a poprvé si všimla, co vytvořila. Pavučinu. Ale divné bylo to, co bylo pod tou pavučinou, tak blízko, že se jí to skoro dotýkalo. Oči. Široce otevřené, kulaté oči s hustými řasami. Oči Bambiho. Dětské oči.

***

Když jsem tu knížku nejdříve uviděla, tak jsem si řekla… No to snad ne! Ona jí vychází vážně další knížka! Chápejte, mě se zdá, že to u L. J. Smith jede jako na běžícím pásu… Ale možná je to tak dobře. Aspoň víme, že se knížky od ní neztratí…

Knížku jsem podcenila, protože… Já nevím, těch důvodů bude víc… 😀 Podle mě je z dílny autorky to nejlepší, co mohla napsat. Vážně netuším jestli jsem zaujatá, nebo ne, takže si budete muset udělat obrázek svůj… 😛

d3418fefa4_82646199_o2

Když jsem knížku začínala, tak jsem si řekla, že to bude nějaká mutace Tajného kruhu a Upířích deníků. To jsem měla pravdu, ale ona to byla moc hezká mutace. Z Tajného kruhu pochtila zláštní schopnosti hrdinů, i když trochu odlišných a moc krystalů. A z Upířích deníků? Rob – nádherný kluk se zlatou hřívou a dobroutou v očích, kromě toho na konci knihy jeho slova spojená s Kaytlininýma „Patříme k sobě“. Gabriel – záporňák, který je mi neskutečně sympatický, protože se „někomu“ tak trošičku podobá… Tmavá hříva a oči… A kamenné hradby před ostatními. Ovšem kvůli Kaitlyn je ochoten se vzdát i toho po čem nejvíce touží (nebudu rozvádět). Ať si ve své hlavě říká, co chce, on k ní necítí jenom sympatie, kvůli tomu, že by se mu se svou vzpurnou myslí mohla rovnat. Záleží mu na ní. Ovšem jsme stále ve stavu popírání, takže žádné „miluji tě“. Ale víte co? Rob a Gabriel se nenávidí. Nedivím se. Jsou přesný opak a každý dělá něco jiného. Už vidíte souvislost? Akorát mi jeden bod ze seznamu „podoba s Upířími deníky“ vyškrtla. Rob je sice zarytý obránce dobra, ale mně se líbí. Já nevím… Se Stefanem jsem ten pocit neměla, prostě jsem měla rádas jen Damona, ale tady je to docela fajn, když můžete s úsměvem koukat na sbližování Kaitlyn a Roba.

Knížka se mi četla velice rychle, akorát protože jsem na ni neměla moc čas, tak to bylo takových těch 5 dní. Přijde mi, že tady takový ten osobitý styl psaní L. J. Smith trošičku pokulhává, protože jsem z toho měla jiné dojmy než z Tajného kruhu, nebo jejích Upířích deníků. Ani mi tu nevadilo psaní ve 3. osobě, což se divím, protože mi to bylo trnem v oku. Buď jsem si zvykla, a nebo mi to k té knize prostě pasuje… Ovšem myslím si, že to bude to druhé. Jak jsem mluvila o těch dojmech… Přišlo mi to skutečnější, nejspíš kvůli těm moderním technologiím…

b6facedc99_82201296_o2

Jediné, co mi na tom vadilo, bylo to, že jsem dopředu věděla, co se tam vlastně děje. Jediný Gabriel s Kaytlin, která to ze začátku mimochodem popírala, tušili, že je něco v nepořádku. To pzlátko a med kolem pusy byly až příliš nápadné. Saozřemě už teď mě štve, že vím, koho si Kaytlin vybere, až si přizná, že ji Gabriel přitahuje. A nejen to… To už je vidět od začátku… 😛

Takže na závěr chci podotknout, že jestli nejste nadšení z děl L. J. Smith, tohle byste si měli přečíst. Trochu vám to poupraví názor… 😉

Hodnocení knihy:

*Děkuji za poskytnutí recenzního výtisku nakladatelství Fragment

Celý článek

Review: Hladová přání

b2e9c40bb8_82201025_o2

Název: Hladová přání

Autorka: Tereza Matoušková

Série: Podmoří

Díl: 1.

Počet stran: 98

Nakladatelství: Krigl

Rok vydání: 2011

Vazba: Měkká

 

Oficiální anotace:

Podmoří je svět, který je magií přímo prosáklý. Čarodějové na Tark Itlen, kteří ji studují, ne vždycky činí nejmoudřejší rozhodnutí. Nepodařené pokusy se ztrácejí v podzemí kláštera, kde čekají, až budou znovu nalezeny. Když jim ze sklepení pomůžete, splní vám jakékoliv přání. Chtít za to budou jenom pár kapek vaší krve. Alespoň to tak tvrdí. Ve skutečnosti vás možná připraví o vše, na čem vám v životě záleželo. Co se stane, když se jim dostane do rukou holčička, která ještě věří v kouzelné skřítky a dobré víly z pohádek?

***

Já teda nevím, jak je to u vás, ale mě oficiální anotace knížky moc neřekla – ale já si ji vlastně stejně přečetla, až když jsem knížku dostala. Koupila jsem si ji hlavně díky tomu, že ji napsala česká autorka. A kvůli tomu, že mi to nařizovala moje intuice… 😀 Teď si nejsem jistá, ale myslím, že jsem ji poprvé zahlédla u Abyss. Prostě mi to nedalo a mrkla jsem se na stránky autorky (viz. odkaz níže), které byly mimochodem černé – má oblíbená barva. A pak… jsem ji začala číst…

b2dd21a2b8_82201072_o2

Už začátek začátek vám říká, že tohle nebude žádná romantika. Netvrdím, že se tam nevyskytuje láska, ale knížka se hlavně specializuje na tu temnotu. A noční můry. Poprvé knížka byla pojmenována Žádný cukrkandl a až na závěr jsem pochopila, proč to autorka tak pojmenovala. Název jen naoko pohádkový. A to jsem se ještě nezmínila o ději.

Na začátku jsem si myslela, že se bude hlavní hrdinka záměrně „sebepoškozovat“ – svým způsobem -, ale překvapilo mě, že se chtěla vzepřít. Cukrátko ji nejspíš opravdu hodně ovlivňoval… Hlavní hrdinka si totiž tak pojmenovala stvoření, které plní přání. Ovšem je v tom plno háčků…

Od začátku do konce máte tu stejnou otázku… Zachrání ji proboha živého někdo? A takhle to zůstává opravdu hodně dlouho – až na samém konci se dozvíme verdikt. Jo, je to trochu kruté zhledem k tomu, že ani nikdo neví, jestli má autorka ráda Happy endy, ale je to tak.

Na knížce se mi líbilo to, že autorka tady nepopisuje nám už známé bytosti. Má prostě vlastní svět… Jasně, jsou tam čarodějové, kněží atp., ale jsem si jistá, že irida jste nikde neviděli… 😛 A abych nezapomněla… Má i vlastní jazyk… 😉 Tohle jednoznačně obdivuji, protože když jsem se o něco takového pokoušela sama, tak jsem prostě narazila na zeď. Protože ono nejde jen o to poskládat prostě nějakou slátaninu… Ono to musí dávat smysl. Co třeba Erhia? To slovo mi jednoznačně přijde smysluplné. S technologií bych řekla, že jsou v Podmoří tak trochu zaostalí… Žádná televize, počítač ani elektronika. Ale to by mi k Podmoří ani nesedělo. Mimochodem… Podmoří… Nejdřív jsem si myslela, že je to jen vymyšlený název, ale postupně mi došlo, že se příběh opravdu odehrává pod mořem. Nestačím žasnout…

Co se týče postav, mají vlastnosti jako normální lidé. Asi mou nejoblíbenější je Femorian. Asi protože se v sociálních věcech moc neorientuje… Je spíš oddaný boji. A na druhém místě je Zorena. Bojovnice, matka… Následuje Jukata, Atalan a opravdu mnou nenáviděná postava Kerdea.

567cdd7750_82646301_o2

Nejdřív jsem chtěla jako negativum uvést počet stránek, ale já tak nějak nevím… Tak nějak si uvědomuji, že to k tomu prostě patří. Nebyla by to Hladová přání, kdyby měla tolik stránek jako například Stmívání, Eragon a jiné…

Knížka se mi četla dobře, ale sem tam jsem postrádala chuť pokračovat v četbě… Právě proto strhávám jeden bod…

Na závěr se chci omluvit za to, jak je tahle recenze zmatená, ale jsem tak nějak rozhozená, tak na to berte zřetel… A ještě chci dodat, že jestli vás to ještě pořád nepřesvědčilo, tak říkám, že knížka stojí za přečtení… 😛

 

Hodnocení knihy:

4ea9ffaf53_82201170_o2

Oficiální stránky Temnářky (kromě různých informací si tam můžete od autorky objednat podepsaná Hladová přání): Cesta do Podmoří

Celý článek

„Knižní zpověď“ II (Knihkupectví a knihovna)

80957a81ef_82200391_o2

Tuto zpověď pořádá Fanta

1. Koupíš si knihu nebo si ji raději půjčíš?
Je samozřejmé, že si ji radši koupím. To mám pak jistotu, že si ji můžu přečíst víckrát. V knihovně knižní novinky stejně nemají… 🙁 Nejsem z velkého města.

2.Jak často kupuješ knihy?
To záleží na tom jak často máma jezdí do Brna. Vždycky si totiž knížky objednávám u Barviče… 😛 19. října mi mamka jela pro knížky… 😀

3. Dostáváš knihy na Vánoce, narozeniny, svátky… jako dárek?
Jasně. Ale u nás je to tak, že vždycky vím co dostanu. Od prarodičů dárky nedostávám, takže je to na rodičích… 🙂

4. Kde je kupuješ?
V Brně vždycky u Barviče. Ale nejdřív si je samozřejmě zamluvím na internetu… Ale když není jiná možnost, tak klidně přes net.

5. Jakou nejvyšší částku by jsi byla ochotná za ni dát?
Když je hodně dobrá, tak… 550 Kč…

6. Máš nějaký trik při nakupování dobré knihy?
😀 Jasně. jedu podle mého seznamu na počítači a pak už jen objednávám…

7. Co je pro tebe nejdůležitější – autor, název knihy, obal, krátký obsah, který má většina knih nebo něco jiného?
Já nevím. Mě to vždycky někde praští do nosu na internetu. Mám na to… instinkt. Prostě mrknu na nějakou recenzi a předem vím, jaký mám z toho pocit… Takhle to dělám pořád (hlavně to nesmím říkat mamce, protože ta by mi dala, kdyby se dozvěděla, že si o tom ani nic nepřečtu a vím, že ta knížka je pro mě) a vždycky mi to vyšlo.

8. Řídíš se při vybírání knih radami známých nebo dáš na vlastní instinkt a na to, co tě samotnou láká?
Instinkt. Dobrou knížku poznám už podle názvu, úvodní věty… Nevím, jak to dělám…

9. Co děláš s knihami, které sis koupila, ale již tě nebaví třeba kvůli věku (např. dětské knížky, dívčí romány…)?
Nic. Jsou v knihovně. A zatím mě omrzely ty dětské, ale mám menšího bráchu, kterého ty jednoduché příběhy bavit nepřestanou, protože má Aspergerův syndrom, takže nic neprodávám, nevyhazuji…

10. Půjčuješ si knihy od známých?
Jo, ale fakt jen zřídka – nemám od koho…

11. Jak často chodíš do knihovny?
Chodí tam mamka s bráškou a já…? Fakt jen zřídka…

12. Jsi tam „známá firma“?
Ne. Jsem čtenářka, která vrací knihy včas, čte průmerně… 🙂

13. Co si tak převážně půjčuješ?
Nevím. V knihovně prostě něco čapnu a je to…

14. Jak zacházíš s knížkami, které si půjčíš?
Jako s vlastními… 🙂

15. Vracíš knihy včas nebo musíš za zpožděné vrácení platit?
Vracím včas.

16. Chodí tam tvoji známí a vrstevníci?
Někteří…

17. Kdyby jsi mohla, šla by jsi tam na brigádu?
😀 Ve třinácti? Zbláznili jste se? Cloumá mnou puberta! 😀

18. Máš z knihovny nějaký zajímavý zážitek?
E-e.

19. Jsi ochotná někomu půjčit knížku?
Jo, ale fakt jen zřídka… A jen naoko ochotně… 😀

20. Už se ti stalo, že ti ji nevrátili nebo vrátili nějak poškozenou?
Bohužel 4x… 🙁 Poprvé to byly Upíří deníky 1. (totálně zohýbané rožky, natržená vazba…), podruhé Zvaržený, potřetí Crescendo (byly pomačkané přebaly) a počtvrté Rozbřesk (tam mi naštěstí „jen“ na vazbě ulpěly dva škrábanečky – od osmáka…).

Celý článek

„Knižní zpověď“ (Od kolébky do školy)

80957a81ef_82200391_o2

Tuto zpověď pořádá Fanta

1. Jsi knižní tip?
To jako vážně? Jsem přímo maniak do knih!

2. A co tvoji rodiče a příbuzní?
Máma má taky ráda knížky, jenže si už několik let nepřečetla ani jednu, protože na to nemá čas. Je to docela smutné, ale je to tak. Táta… Ten čte fakt jen zřídka a když už, tak nějakou pověst, ale vím o něm, že má rád Eduarda Štorcha. Mám toho plnou knihovnu a jsem na to přímo agresivní, když mi máma řekne,že neví, kam má dát moji novou knížku – to potom chci všechny jeho příspěvky hodit do popelnice. Stejně je nečetl víc jak jednou… A brácha…? Má aspergerův syndrom z čehož plyne, že když si přečte knížku, tak sice vnímá slova, ale ne příběh… Takže on čte spíš ty encyklopedie. Je do nich úplně zbláněný… Takové bichle…

3. A vrstevníci?
Ha? Když dám těm neandrtálcům do ruky knížku, tak ji s největší pravděpodobností rozdupou, rotrhají… Prostě hrůza. Osobně se kamarádím s 2 holky, které čtou docela dost, ale to je tak všechno… Takového fanatika jako mě v okolí nenajdu. Vím, že jsou i větší, ale všichni kulí oči už při pohledu na mě…

4. Vyprávěli ti vaši nebo příbuzní pohádky, když jsi byla malá? Pokud ano, jaké?
Jo! Nejvíc táta (máma neměla čas) a pamatuji si ze všeho nejvíc Mumínky. A potom pověsti z mého města, okolí… Je jich tu docela dost.

5. Četli ti rodiče nebo příbuzní pohádky, když jsi neuměla číst? Pokud ano, jaké?
To už mi rodiče moc nečetli… Ale já to nepotřebovala… Byla jsem spíš venku nebo si hrála s mým bratrancem.

6. Uměla jsi již před školní docházkou číst?
Sakra… Já si to ani nepamatuju… Táta mě učil písmena (nesnášela jsem to) a ve škole jsem byla nadprůměrná (to je fakt, ne chlubení), ale to je všechno. Rozhodně si pamatuju, že jsem uměla skvěle vyprávět v době, kdy se děti v mém věku ještě učily číst. A to jsem musela ještě hláskovat… :/

7. Jaká byla tvá první (nebo alespoň patřila mezi ně) knížka, kterou jsi přečetla sama?
Jejda… To vážně nevím… Ale určitě to byla Disneyovka…

8. Bála jsi se některé pohádky?
Jo! Babička měla takovou starou knížku pohádek a byla tam jedna o vlkovi a ovečce… Vždycky jsem se bála, ale pořád jsem chtěla aby mi ji babička četla každou noc… Pamatuji si také to, že tam byly brusinky… 😛

9. Jaká byla tvá nejoblíbenější kniha než jsi šla do školy?
Knížka pohádek (nechce se mi hledat přesný název), ale ty obrázky byly nejlepší…

10. Chtěla jsi být nějakou tvojí oblíbenou postavou?
Ne. A to mi zůstalo do dneška. Přeji postavám v knížkách štestí a narozdíl od ostatních, kteří chtějí pohádkového prince pro sebe, já si raději představuji, jak to ta daná postava všechno zvládá…

11. Měla jsi ve škole problémy se čtením?
Nikdy. Radila jsem ostatním, když měli číst, abych byla co nejdřív na řadě. 😛 Učitelka mě kvůli tomu dokonce poslala za dveře.

12. A co tvoji spolužáci?
Všichni. Ale to je podle mě jen můj dojem… Byli prostě průměrní. 🙂

13. Jakou knihu jsi měla ráda na prvním stupni (do 5. třídy)?
Já jsem neměla oblíbenou knížku… Jsem blíženec a ti jak jsou známí, přeskakují od jedné věci ke druhé.

14. V pubertě se jistě něco změnilo, tak co druhý stupeň (od 6. do 9. třídy, popřípadě tercie – kvarta na gymnáziu)
Stmívání! A pořád to trvá. 🙂

15. A na střední škole, popřípadě vysoké?
Nejsem na střední… 😛

16. Jak se tvé oblíbené žánry měnily?
Prvně byly pohádky od Walta Disneye. Teď je to fantasy…

17. Četli jste si ve škole z čítanek? Do kolikáté třdy?
😀 Pořád čteme z čítanky a pořád má plno lidí se čtením problémy. Štve mě to. 😛

18. Museli jste ve škole mít čtenářské/kulturní deníky? Pokud ano, kdy to začalo a trvá to do teď?
Hm… Měli jsme ho v páté třídě. Ta učitelka byla fanatik do práce. Teď ale nic takového nevedeme…

19. Doporučovala vám učitelka nějaké knihy?
Jasně. Hlavně ty klasiky. Jediné, co jsem si však přečetla, byla Luisa a Lotka, Já Baryk a Lovci mamutů.

20. Máš ráda povinnou četbu (musíš je prostě přečíst ať chceš nebo ne)?
😀 My ji zatím nemáme, ale klasiku nesnáším.

21. A co taková doporučená (jsou to knihy, ze kterých si můžeš vybrat)?
Jasně. Ale musí to být fakt dobrá knížka. 😉

22. A učebnice?
Ha? Co to je? To je taková ta věc, která mě pořád mučí a nutí si číst ty nepotřebné věci, které VŮBEC nejsou zkladní?

23. Jak se k učebnicím chováš?
Pěkně. Jsou to sice potvory, ale přesto jsou to knihy.

Celý článek

RC Review: Nick a Norah: Až do ochraptění

6e98002cbf_82199735_o2Název: Nick a Norah: Až do ochraptění / Nick & Norah’s Infinite Playlist

Autoři: Rachel Cohn a David Levithan

Počet stran: 198

Nakladatelství: CooBoo

Rok vydání: 2011

Vazba: Pevná

Oficiální anotace:

Můžeš na pět minut předstírat, že jsi moje holka?“ ptá se Nick Norah, když mezi návštěvníky klubu uvidí svou bývalku. A právě takovým klišé začíná příběh dvou mladých lidí, jejichž životní cesty se náhle protnou a trochu kodrcavě pak spolu pokračují.

Nick je basák a jediný hetero v punkové kapele plné gayů. Norah je dívka, která má pocit, že víc problémů by nedokázal řešit ani tým specialistů v pentagonu. A jediná společná noc v New Yorku.
A najdete v ní všechno – zoufalství, touhu, odpuštění, zklamání. Jsou tu rodiče, s kterými je nutné nějak vyjít, jsou tu přátelé, s nimiž vyjít je někdy těžší než zdolat Mt. Everest.

A je tu kluk a holka, kteří pro jednou nechtějí nic jiného než být sami sebou, nepředstírat, na nic si nehrát, ani se snažit s kýmkoliv vyjít. A je tu láska, vztek a nekonečný seznam písniček. A je to příběh, který si prostě musíte přečíst.

***

Někdo popíše v jedné knize několik let. Někdo několik měsíců, týdnů, dnů… A někdo, jako Rachel a David povypráví jednu jedinou noc. Divokou noc. Už jen tohle je na knize zvláštní. Každopádně musím říct, že knížka byla sem tam uspěchaná, ale když si to tak vezmu… Proč by se za jednu noc toho nemohlo stát tolik? Vždycky se něco může stát ze sekundy na sekundu. Tak proč by to nemohlo být i tady?

Nejen, že mě na knížce uchvátil její obsah, ale také obálka. Je vážně nádherná a když si povšimnete té anglické, která je zde, tak je ta naše o mnoho hezčí. A to není jen má zaujatost. Vážně se mi k tomuto dívčímu románu hodí víc než dost… A ještě ke všemu je v tvrdé bez přebalu… Mmmm… To miluju ze všeho nejvíc.

Zajímavé mi také přijde, že se na knížce podíleli dva autoři. Dokonce autorka a autor. Ono se to nezdá, ale sdílet s nějakým jiným autorem svůj styl psaní není podle mě až tak jednoduché. Každý jsme jiný a tím pádem chceme každý něco jiného. Na druhou stranu, když se knížka píše ze dvou pohledů (Nicka a Norah), tak je pro čtenáře skutečně dobré vědět, jak přemýšlí kluci. Co si budeme nalhávat, tady tuhle věc spisovatelka nikdy nepopíše tak brilantně jako spisovatel. Nechceme přece, aby se Nick choval jako ženská nebo něco podobného… 😛

Knížka je psaná v 1. osobě a to mám taky nejradši. Například v knížce Poslední píseň mi vadila ta věc, že je to všechno ve třetí osobě. Takhle mi to přijde víc… osobní. S postavou se více sblížíte, než když pořád čtete jak ona udělala tohle, on tamto…

4c19908758_84260317_o2

Já dívčí romány čtu jen zřídka, protože mi většinou přijdou uhozené a puberťácké, ale… ono jde spíš o to natrefit na ten dobrý dívčí román. Tenhle se mi líbil víc než dost. Ikdyž to už jste museli poznat z toho, jak to vychvaluji…

Sakra, já tu plácám jen o tom, co je tam dobré a o tom, co je na tom špatné se nezmíním… Celou recenzi přemýšlím, co sem napíšu a mám naštěstí už jedno negativum. Vadí mi, že Norah poučuje Nicka a přitom to s Talem má stále nedořešené. Proč proboha celý příběh odbíhá od Tala k Nickovi? Nevím, jestli mi to tak jen připadá, ale pořád je tam něco nedořešeného. Ona prostě v jeden okamžik ztuhne a co? Nic mu neřekne? Bože Norah… Tohle jsi tedy, jak ty říkáš „podělala“. Kromě toho ale teď fakt na nic nepřijdu… Možná časem…

A ještě nakonec bych chtěla podotknout, že byl román i zfilmovaný. Rande na jednu noc jsem shlédla dřív, než jsem přečetla knížku a toho velice lituji. Co se mi na tom nelíbí… Začla bych filmovým obsazením (Norah mi tam nepřijde jako normální holka, protože se pořád oblizuje jako nějaký pes, který se chystá zakousnout zajíce a rozhodně se nechová tak, jako v knížce a co Nick…? O tom raději pomlčet) a skončila tím, že Caroline loví žvejku odněkud… Fuj… To už fakt přehnali… Takže pokud jde o filmové zpracování, tak se na to podívat jen v případě, že si to skutečně nechcete přečíst… Ve srovnání s knížkou je to hotový bezcitný akčňák…

Hodnocení knihy:

*Děkuji za poskytnutí recenzního výtisku nakladatelství CooBoo

 

Celý článek