Tři dny veletržního ráje – Svět knihy 2016

Svět knihy jsem v podstatě řešila už od nového roku. Znáte to. Už je leden, únor, březen (sakra, dejte tam už ten program!), duben a… květen. Paradox je, že nervózní jsem byla právě jen do konce čtvrtého měsíce, měsíc pátý byl pro mě snový, nedotknutelný a já si ještě ve vlaku stěží uvědomovala, že je to fakt tady. Ale nejdřív se vrátím v čase ještě o trochu dřív…

Přípravy

Asi na sklonku dubna a května jsem začala panikařit a naléhat na mámu, ať pořídí kufr. Jop. Vidíte správně. Žádný kufr jsme do té doby neměli. Sranda je, že jakmile se pořídil, tak nějak jsem se mu chtěla podívat do duše a zatímco jsem zkusila rozepnout jednu inkriminovanou kapsu, celý zip se rozjel a celé to pak putovalo za opravu. Všudypřítomným babkám se muselo dokázat, že fakt nikam do lázní nejedem, ale kufr na chvilkovou ozdravovnu ano.

Původně se mělo jet pátek – neděle. Z toho sešlo, protože na programu byl ve čtvrtek Březina. Tak moc brzo ráno, že jsme se s mámou shodly, že musíme vstávat už v pět. Takže čtvrtek – sobota. Program se mi překrýval, já bledla, protože na veletrh jsem vezla pěknou kupu knížek a tušila jsem, že si ne jednu odvezu. Kufr to stihl a dorazil ke mně včas. A šel na půdu. Jako fakt. Do skříně. Měla jsem sto chutí si všechno nachystat čtrnáct dní předem. Ale ne. Kufr jsem viděla až den předem. Začalo balení, tisknutí instruktáže (máma idiot moje papíry vůbec nedocenila) a spánek, který ne a ne přijít, i když jsem byla ospalá jako medvídě. Hm. Naspala jsem zhruba pět hodin.

13241613_1378568338836569_1851343349_o

koupené knihy (kromě komiksu Zátopek a dvou knih z Joty – Středověký hrad a Tajemství Egypta)

Čtvrtek

Velká prča. Když jsem se vzbudila, cítila jsem se krásně odpočatá. O tři minuty to bylo tady – jako by mi v očích vybuchla bomba. I tak se mi ale vstávalo kupodivu líp, než na veletrh v Ostravě, který mě donutil si přivstat na úplně stejnou dobu. Začalo kolo ranní hygieny, všechno muselo být hotové do desíti minut, protože pak jsme už musely s mámou stát na zastávce. Vzaly jsme kufr, tašky a vyrazily jsme.

Ohledně dopravy proběhla cesta tam úplně hladce. Já jsem mámu vraždila pohledem, ať se ani neopováží řvát jako vloni, že nám všechno ujelo a do Prahy se nedostanem, kufr jsme propašovaly do autobusu, i vlaků a v pohodičce jsme si to už nakráčely na staré známé metro. Sranda byla, že se mě jedna paní ptala kudy na Florenc. Mě. Která celou dobu byla za zadkem mámy, abych se neztratila. Mě. Ha, ha. Ale fajn, poslala jsem ji aspoň k mapce. Horor byl výtah, do kterého jsme s kufrem nastoupily. Kdybych věděla, že je tak starodávný a musí se na něm držet čudl, dokud nevyjede vražednou rychlostí nahoru, nikdy bych nenastoupila. Celou dobu jsem drkotala zuby a modlila se.

Nutno poznamenat, že předpovědi hlásaly ochlazení. He, he, heeeeeeeeeee. Ne. Bundu jsem si sundala hned, co jsem vyšla z metra. Ale džíny, ach ty otravné dlouhé džíny… Byla jsem odsouzena chcípnout horkem.

Jakmile jsme dojely, vystály si menší frontičku na lístky, jsme prakticky hned zjistily, že Brezina nepřijel. A my vstávaly úplně zbytečně. Ou jé.

Následovala šatna a procházení se po veletrhu. Hned ten den jsem utratila všechny naše peněžní rezervy a mimo jiné ukořistila Twilight Sagu v originále za dvě stovky. Z Joty Sochaře (z blogerů jsem byla první, kdo se zapisoval), dvě nádherné knihy kus po padesáti korunách, které bych si klidně vystavila jako dva designerské kousky (Středověký hrad a Tajemství Egypta), knihy na autogramiády (Metro 2033, Ódinovo dítě, Velikáni do kapsy) deník Paperblanks za stovku (Nádherný, nádherný, nádherný!), při vrácení do Euromedie dvě učebnice angličtiny, Pokud zůstaneš a na Pasece komiksovou Anne Frankovou (velký palec hore za nepřekládání jména) se Zátopkem, který byl pro tátu. Ale i když nesnáším atletiku a to dření nechápu, jsem už v půlce a zvažuju i koupi Kafky od stejného ilustrátora.

Na programu bylo nejdřív „Jak se stát redaktorem Pevnosti a získat bohatství i slávu“. Neskutečně perfektní, s mámou jsme se děsně nasmály, získaly dojem, že přispívat může vážně každý (máma ne, máma si nedělá iluze, že by o knize dokázala napsat víc, než dvě věty a já taky vlastně ne, protože Pevnost je pořád Pevnost), poté jsem ukradla výtisk zdarma (normálně si i někdy koupím, ale v poslední době jsem to trochu zanedbávala). Nějaké procento programů jsem vypustila, proto pokud zde nebude nějaký, který jsem měla v plánu, tohle je ten důvod.

„České autorky fantastických žánrů“ jsme stejně jako každý program na SK stihly o nejméně pět minut později. Děsná sranda tam pak hlučet. Každopádně máma hned začala euforicky čučet a úplně nenápadně se mě ptala, jestli jsou to fakt všechny spisovatelky. Ano, mami. Ano, jsou. A všechny byly boží. Výživná diskuze a názory, i co se týče sexu a vulgarity v knihách. Jo! A kromě toho, že se nám paní Neomillnerová, že je to prase, jsem od ní vymohla i podpis. Mimochodem, nemá někdo nějaký názor na Tinu Salo?

Poslední program byl „Spisovatel nebo knihovník?“. Tam už jsme s mámou neslyšely nic, totálně vyřízené, chtíc na ubytovnu. Za deset minut jsme na ni musely odejít, protože bychom usly v sedě. A to jsme měly ještě naplánováno planetárium, plavání a Mořský svět. Ha, ha, ha.

Na ubytovně nás čekaly postele a naprosto příšerná sprcha, co zatopila všechno, jen ne vás. Jako fakt, to už jsem na sobě měla sprcháč a říkala si, jestli si ze mě někdo nedělá srandu. A vlasy jsem taky mokré nechtěla. A ta zrůda prostě nemohla jinak. Navíc ještě, když jdete na záchod a světlo zhasne, když ještě nejste venku, je to taky děsná sranda.

13225131_1378466268846776_805813361_o

reklamní předměty a záložky

Pátek

Vstala jsem o půl šesté. Chápete to? Já idiot nemohla prostě spát. Musela jsem se posadit s prozřením, že se mi motá hlava, asi mám návaly, moje vlasy nestojí za nic a čaj se taky začal vařit až za půl hodiny. Ale… Pořád tu byly ty knihy.

Pátek byl nejnabitější den, říkala jsem si, že když ho přežiju, přežiju už všechno. A taky že ano. Venku byla zima, chtěla jsem si vzít bundu a džíny, máma mě přemluvila na letní dress code a já ji venku div za to nezabila. Ale uvnitř jsem pochopila, že na SK prostě nemůžete zmrznout na rampouch. Spíš se rozpustit.

Nejdřív jsme s mámou běžely na „Velikány do kapsy“. Dorazily jsme o pět minut později, i tak to bylo naprosto perfektní. Spousta věcí, které jsem o Karlu IV., ani Husovi nevěděla, sranda s panem ilustrátorem, o něco menší s panem autorem, ale zase se lépe dumalo (tak to prostě je, ilustrátoři jsou většinou extroverti, autoři introverti). Máma musela pana ilustrátora nejspíš nějak pochválit, protože kromě podpisu přihodil i jednu malůvku, pan autor „běžný podpis“, ale zas úplná bomba, co na tyto historické ikony vyhrabal.

Následovala „Norská dětská literatura“, kam jsem šla hlavně kvůli Siri, ale zaujali mě i další autoři. Gaarder je borec, kdyby mě neodrazovala ta filozofie, koupila bych a dala podepsat Sofiin svět ani by nemrkl. Ale pořád je tu dívka s pomeranči, že…?

V každém případě… Ještě než to skončilo, vyslala jsem mamku na misi připravit Ódinovo dítě na podpis. A byla první. Za ní se pak utvořila kilometrová kolona a já se mohla zvencnout, když jsem byla Siri tak blízko, když tak krásně předtím mluvila.

Následoval Glukhovsky, kterého jsem sice neviděla mluvit (jen z dálky, kolik tam bylo lidí), ale viděla jsem to svištění, když podepisoval. Víte, co… Já si stoupla do fronty ještě dvacet minut před autogramiádou a i tak přede mnou byla kolona lidí. A ti za mnou, proboha! Máma si dělala srandu, že se podepíše azbukou, tak ať tam jak idiot nepíšu „Věra“, když je to zbytečný. A já, že umí skvěle anglicky.

Ještě, než jsem se posunula k autorovi, si mě odchytila Terka Matoušková, na kterou jsem vychrlila, že na její autogramiádu nebudu moct v sobotu přijít a ona mi laskavě podepsala a prodala Děti vánice. Máma mezitím běžela maraton, páč potřebovala rozměnit. A já sotva rozuměla vlastnímu slovu, jaký tam byl šrumec a vedro. A pak jsem byla konečně tam! Chudáci pořadatelé byli téměř na roztrhání, když se snažili udržet průchod do stánku Euromedie, všechny kusy Metra ve chvilce nenávratně z nabídky zmizely, paní překladatelka vzala do ruky můj lístek, suverénně ho dala pryč, Glukhovskému řekla Věra a bylo to. Bepa. Ještěže jsem měla ruštinu půl roku na gymplu, jinak by mi to v té euforii ani nedošlo. A ten klikyhák byl děsně srandovní! Hlavně, že měl Glukhovsky chytit letadlo a lidí bylo jak smetí. Stejně ho určo nechytl. Ale stejně jsem ráda, že mě Angličani (nebo ti, co angličtinou mluví) napíšou jako Veru a Rusové Bepu. Prostě o tak je, jsou to oni a já jim to nebudu brát, když je to stejné, jak český ekvivalent.

Ještě jedna věc – nesnáším ryby. Zatímco jsme s mámou čekaly ve frontě na podpis, ulovila jednohubky z Eat&Read Nordic. Byl to nějaký losos (uzený…?) a bylo to boží. Poprvé jsem zjistila, že i na rybině bych přežila.

„Severská literatura psaná ženami“ byla narvaná. Nevlezly jsme se. Majgull jsem tedy viděla jen z rychlíku. Od dvou hodin měla autogramiádu, té jsem se z jistých důvodů nemohla zůčastnit (na konci pátku vám řeknu, proč), takže máma běžela, aby tam byla první. A fakt byla za pět minut zpátky. „Knihy, knihovny a knižní kultura v Grónsku“ jsem taky prošvihla. Stejný důvod a menší otrávení k tomu. Pak jsem běžela na Tučkovou a nechala si podepsat Žítkovské bohyně, viděla jsem „Audiokniha: literatura všemi smysly“, to bylo neskutečně perfektní a Listování s Lukášem Hejlíkem jsem zas projela. Nakonec beseda o Zátopkovi, cílený dotaz na mámu, jestli to bere manželovi (trefa!) a boží kresba v knížce.

Teď ten důvod. Pokud chcete si zachovat jistý obraz mé normální maličkosti, nečtěte to. Fakt to za to nestojí. Přeskočte na sobotu.

Takže. Kateřina Petrusová. Vloni jsem ji nestihla, letos jsem ji chtěla ulovit za každou cenu. Na FB na mě vyskočila informace, že se na SK bude nacházet a hlavně na kterém programu. Jako pravý stalker jsem si na ni chtěla počkat ve dvě, v době, kdy se podepisovala Majgull. Uběhlo dvacet minut a nic. Zklamaně jsem odešla. Podruhé jsem šla rovnou na překladatelskou anticenu Skřipec. Taky nic. ALE bylo to perfektní. A „vyhrála“ Omega. Uhm. Pak jsem ještě dvacet minut čekala u Fantasy a sci-fi sálu, v pět a šest. Strašná sranda a zlomené srdce. A teď se podržte. Čtyřikrát jsem oslovila neznámé baby, protože jsem už po tom namáhavém dni byla už úplně bez rozumu. Fakt. Málem to se mnou na místě seklo.

Konec dne, valíme do bazénu, já se těším na normální sprchu, zjišťujeme, že na Křižíkově fontáně preferují platbu v eurech a jsme na ubytovně. Usnula jsem o půlnoci. Nechápu svoje mrzké tělo.

13214758_1378568112169925_1354278919_o

podepsané knihy kromě komiksu Zátopka

Sobota

Děsná sranda, necítím nic, můj prst na noze už dávno leží ulomený na zemi, i s tím pitomým kloubem, kterému nic není dobré (vážná věc, ten blbý prst mi pravidelně ukrajuje radost z jakékoliv chůze). Celá hořím, na moje návaly nezabírá ani čaj, bojím se, že dostanu migrénu, umírám a ploužím se na výstaviště. Je mi zima a přitom vím, že tam zhebnu horkem.

Nejdřív jsem šla pro Yoli záložku, byla jsem suverénně první a odkráčela si to s hlavou vztyčenou. „Jak napsat dobrý román?“ – přednáška za všechny prachy, na kterou jsme se ani nedostaly, jak tam bylo narváno. Procházení veletrhem, už několikáté prohlížení výprodejové části Euromedie a pocit, že mě ti lidi sežerou. „Soutěž o nejlepší recenzi na severskou knihu – slavnostní vyhlášení“ – Jsem třetí, JO, JO, JO! Cenu mi přímo předá Siri, panebože, co mám dělat?! Ó ne, on bude číst můj text, že? A já si už stoupla, kam s rukama? Jééééé, objetí od Siri! Wow, ta druhá má fakt dobrý text. A ta první, nedivím se, že je první a fakt od srdce jí to přeju. Hlavně obě (i ty přede mnou) vypadaly nádherně skromně, takže jsem tu ceremonii sledovala děsně ráda. Skromní lidé se vždycky lépe dostávají na vrchol, ne jako já, co jsem si pochopitelně myslela, že jsem pán světa (dělám si srandu, samozřejmě).

Následoval rozhovor se Siri, já jsem nevěděla, co dělat, překladatelku jsem neviděla, myslela jsem si, že mě nechali mé hrůzné angličtině napospas, tak jsem ze sebe lámaně vypravila, že mě brzy trefí a hle! Pani překladatelka, co tam celou dobu byla po mém boku. Já idiot.

Poprvé mi někdo pochválil písmo. Grafička. A líbí se jí takové škrábance. Hlavně, jak jsem si zapisovala odpovědi, tak se Siri smála, že píšu rychleji a rychleji. Velká osobnost. Každopádně, rozhovoru se dočkáte taky, pak na blog hodím odkaz, kde bude zveřejněný. Potom rozloučení jako ve snu (Siri si musela myslet, že jsem idiot, přitom ona fakt působila chytře a tak originálně) a mami, už jsem tady!

Následovala „Gorila a já – scénické čtení Lukáše Hejlíka“, přičemž jsem vůbec nevěděla, co to je za knihu. Měla to být také ukázka z Listování. Lepší čtení jsem neviděla, hrozně ráda bych se přišla na představení podívat. Máma mě musela držet na řetězu, abych si knihu nakoupila (nikdo jiný neodolal, davy se kolem knih na prodej jen hemžily) a ještě promyslela, jestli ji fakt chci. A nevím, fakt nevím, při takovém množství knih, co mi rukama prochází. I tak mě to ale láká.

Chvilku jsme si s mamkou sedly taky na Ivanku Devátou, fakt jsem se zasmála, možná si i nějakou knihu pořídím, neuvěřitelně pozitivní a vtipná dáma.

„Při nejzazším moři“, dosud nevydané pohádky Andersena, povídání o překladech (jop, já mám doma ten špatný) a ukázka z knihy. Andersena bych nenechala prezentovat jako pohádkáře, sž v dospělosti se dá plně docenit, jaký skrytý smysl jeho tvorba má. Ale sakra, psal fakt šílený drasťárny.

Zatím co jsem seděla na Trojanovi (Pikantní astrologie), máma běžela podepsat bráchovi fotbalisty a nakonec jsme na programu seděly spolu. Na mámu mi ufňukaná ryba seděla úplně perfektně (no fakt, když mě nekomanduje a řevem nedemoluje okenní tabulky, nad vším naříká), řeči o ukecaném Blíženci jsem ale zrovna nepochopila. Protože já jsem všechno, jen ne extrovert. Ale zajímala by mě ta další negativa, která podle této „pavědy“ mám. Jakože fakt zajímalo, i když jsem nikdy nepochopila, jak Blíženci mohou být charismatičtí a užvanění, jiné věci na mě dost seděly. Ale to je jako výklad jména, jakože na mého tátu pasuje zemědělec, já nechápu, jak bych mohla mít já nějaký vztah k víře. Hm, tak fajn, nakonec ukecaná možná budu.

I když jsme ještě chtěly být na Vorlíčka, hodiny už tikaly a my chtěly být doma. Zapomněla jsem vám říct, že do kufru jsme narvaly všechny knihy, oblečení byl v taškách. Vážil alespoň třicet kilo, celou dobu jsem se bála, aby se nám neurvala kolečka, ale nakonec jsme to všichni přežili. Sranda byla, když se mělo jet zase tím výtahem. Máma to brala zároveň s kočárkem a jednou maminkou, i když mě přemlouvala, já jsem se navzdory ztrátě svého prstu u nohy ráda plazila po schodech.

Při nasedání do vlaku jsme se zabydlely hned v první kupé, na které jsme narazily a celou cestu jsme poslouchaly tři Číňany, co tam s náma jeli. Obě jsme měly co dělat, abychom se nesmály nahlas. Jo. A pan kufr. Ten byl nejdřív na chodbě, načež nám pan průvodčí řekl, že tam být nemůže (pochopitelně, při havárii, nebo požáru by se o něj všichni zabili) a že ho dá nahoru. Máma, že se bojí, že ho pak už nesundá a že nám spadne na hlavu. Pan průvodčí nebyl žádný kulturista, čuměla jsem jako puk, když to monstrum zvedl. A dal to špatnou stranou, tak musel kufr přetočit. Celou dobu jsem drkotala zuby, že mi to v příští zatáčce spadne všechno na hlavu a bude fakt po mně. A ten upadlý prst mi už ani nezašijou. Hlavně, že pan průvodčí říkal, že před Brnem nám ho laskavě sundá. Hádejte. On nikde. Máma zoufalá a nas*** ho sundala sama, až jsem se bála, že to s ní sekne a já se domů bez ní už nedostanu. A knihy taky ne. O minutu později se objevil náš pan průvodčí.

Ještě jeden maličký přídavek: Tu Petrusovou jsem získala. V sobotu šla proti nám, se mnou to málem seklo a já na mámu, že to byla ona. Už jsem neměla odvahu nikoho oslovovat, co kdybych se zase spletla, takže máma si zaběhala maraton a když jsem viděla, že se dlouho nevrací, pochopila jsem, že ten autogram je fakt v procesu. Nádherný pocit, to vám povím.

Co se týče stánků a atmosféry, museli jste už určitě všude vidět, že severští hosté měli moře prostoru. Stánek pro ně připravený byl nádherný, kartonové krabice už byly pak sice trochu prosezené a podle slov Siri i nedůvěřivě vzhlížející (I don’t trust this stuff), ale pořád držely. Nápis „Read Nordic“ před Průmyslovým palácem mě ihned dojal (i ty magory, co hned prolézali písmeno D – tohle se opakovalo každý den, jen tak mimochodem), všechno bylo perfektní a úžasné a, a, a… Nemám slov.

Co se týče mámy, ta se mnou oběhla všechny herce, co na veletrhu byli. Někdo se možná bude smát, ale mě čeští herci baví, pamatuju si jejich hlášky, vyrůstám na nich a obdivuji jejich humor, takže jsem se pokaždé trošičku pousmívala, když jsem někoho viděla. Což mi připomíná, že by nebylo špatné na billboardy nacpat právě jména známých osobností, protože za a) veletrh by navštívilo více lidí (vstupné je mrzké, na to, kolik známých tváří by normální divák mohl vidět), za b) herci jsou zde většinou, aby představili audioknihy, takže by je zpropagovali i mezi těmi, co nečtou. Smějte se, jak chcete, je to tak. Když jsme si s mámou povídali s jedním pánem, málem to s ním švihlo, když jsme řekly, že paní Geislerová tam byla taky a že představovala svou knihu. Pak by se možná tolik neřešily ty dotace, co letos (ačkoliv i tak jsem naštvaná, že při množství lidí, které jsem na veletrhu viděla, jsou tohohle schopní).

Jediné dvě věci, které se mi nelíbily, bylo čekání na vstupenky (v sobotu to bylo vážně strašné a bylo na prd, že máma měla jako dospělák ode mě volnou vstupenku, když mně jako studentovi musela pokaždé kupovat ten lístek zvlášť). Hlavně, když vás vaše nezodpovědná matka nechá stát samotnou s kufry za frontou, která se mezitím prodlouží a nejmíň deset lidí se vás zeptá „Stojíte ve frontě, slečno?“. NE, SAKRA!

A ta druhá. Ta mě fakt ranila. Se Zašitou v knihách jsme byly domluvené na setkání, potkaly jsme se, ona v zápětí odběhla a navzdory smskám a volání, které jsem nikdy kvůli hluku nezvedla, jsme se už nepotkaly. Protože poté, co jsem napsala, že jsem na Listování, se mi vybil mobil. Takže ani ty dárky jsme si vyměnit nemohly.

A záložky! Člověkové, ke mně přišli jen dva člověci! Asi jsem musela všechny tak děsit, že si ode mě nikdo jiný nic nevzal. Budu to muset napravit a brzy (nejen) o ně uspořádat soutěž.

Tak. Konec. Pokud jste dočetli až sem, gratuluji vám. Kufr i můj prst to nakonec zjevně přežily, takže se můžu těšit na další veletrh. A mám dotaz na ty, co byli v neděli: Byly ty údajné slevy vážně tak velké? Abych (ne)měla, co závidět. 😀

Přečetl jsem?Děkuji za přečtení.

Tento příspěvek si přečetlo 15 lidí.

Štítky: