Recenze: Brněnské pověsti – Kam valíš to kolo draku?

brnenskepovesti1Název: Brněnské pověsti – Kam valíš to kolo draku?

Autor: Jakub Šafránek

Ilustrátor: Vojtěch Pech

Počet stran: 89

Nakladatelství: Omega

Rok vydání: 2016

Vazba: Pevná s přebalem

Oficiální anotace:

Seznamte se s mladým kronikářem Květoslavem Dřímalkou a vydejte se spolu s ním do brněnské hospody Pod Špilasem, abyste se dozvěděli, co jste možná nevěděli. Kniha „Brněnské pověsti – Kam valíš to kolo draku?“ je dobrodružným výletem za poznáním. Díky ní můžeme zjistit, jak se dostalo na brněnskou radnici kolo od vozu, kde se vzal název města Brna, a jak to vlastně bylo s brněnským drakem.

Kniha vznikla na základě velmi úspěšné divadelní hry, která se od roku 2014 hraje na scéně Národního divadlo Brno.

První dojmy z obálky:

Absolutně nádherná, skvěle slučitelná s nádhernými ilustracemi a dějem. Nemám co vytknout ani vnějšku, ani vnitřku.

Hodnocení obálky:

10 hvezdicek

O autorovi:

brnenskepovesti2Rodák ze Šternberka, vystudoval herectví na Ostravské konzervatoři, odkud ho osud přes pohraniční Český Těšín odvál až do Brna. Už od studií se průběžně věnuje tvůrčímu psaní a to zejména pro divadlo. Pro Brněnské divadlo Radost napsal hry Pohádková píšťalka aneb Kutululů z Beskyd dolů a O Honzovi a zakleté princezně, pro Zlínské divadlo Scéna dramatizoval Ladova Kocoura Mikeše a Slezské divadlo v Opavě uvedlo muzikál Miliónová svatba jehož je spoluautorem. Na scéně Národního divadla Brno se hrají Brněnské pověsti, které jsou předlohou této knihy. V roce 2011 se stal hrdým otcem syna Alberta.

Recenze:

Když před sebe položíte českou mapu a prstem zkusmo ťuknete do nějakého města, těžko o něm nenajdete nějakou pěknou pověst. Od Brna bydlím skoro malý kousek, i mé město má své pověsti (od permoníků, až po těhotnou jeptišku zazděnou v klášteře), jako malá jsem četla nejen o něm, ale i okolních městech, a tak jsem byla od začátku na Brněnské pověsti přirozeně zvědavá.

brnenskepovesti5Poté, co jsem se dočetla, že kniha je podle divadelní hry, jímala mě zvědavost ještě větší. Forma pověstí nebyla ani zdaleka taková, jak jsem čekala. Jedna z verzí byl jednoduchý scénář, druhá by měla být rozdělena na více malých částí, jak tomu u krátkých pověstí bývá většinou zvykem. Ani jedno se nestalo, Brněnské pověsti jsou psány jako jeden celek, spojují je čtyři postavy, které si navzájem vyprávějí a hádají opravdové příběhy Brna.

Příběh začíná v okamžiku, kdy mladý kronikář dostane do ruky brněnskou kroniku a v tom příšerném nečase, co ve městě panuje, zavítá do Hospody pod Špilasem. Jaké je jeho překvapení, když první věc, kterou uvidí, je klející čert Vincek, ráznou hospodskou Andulu a posléze kolmistra Birka. Kronikář se postupně dozvídá nejen, proč se Brno jmenuje Brno, ale také proč Brňáci ráno říkají „valím do práce“ a proč jim na radnici visí krokodýl a kolo. Nebo snad kormidlo…?

V kamnech to začalo podivně syčet a prskat, potom se ozvala rána, jako když vystřelí z kanónu. Kronikář byl jako u vytržení. To, co následovalo, zdaleka předčilo všechny jeho představy o tom, čeho bude svědkem.

Autora musím pochválit, jak dokonale jednotlivé příběhy dokázal propojit a Andulu, Vincka, i Birka zapojil do dění ve všech časových osách, kterými byl „příběh“ nabitý. Pověsti si zachovávají své staré známé kouzlo, kdy vy víte, že brnenskepovesti3věci řečené by opravdu dávaly smysl, ale protože jsou opředeny neuvěřitelnem a množstvím jiných verzí, nedokážete správně určit, co je pravda a co až tak ne.

Do knihy bylo vměstnáno vkusné množství brněnského hantecu – tak akorát, abych se neurazila ani já, co na spisovnou češtinu v knize dbá, ani ostřílení obyvatelé Brna. Co se týče povahy knihy, čekala jsem, že bude po vzoru divadla melodramatická, s vypjatými dialogy a občas „nejapnou srandou“. Naštěstí se ani jedno z mých očekávání nesplnilo. Prosté a upřímné chování Anduly, Vincka, i Birka mi působilo časté úsměvy, jejich dialogy mi připadaly plynulé a přirozené.

Lidé jsou Brno – lidé jsou dějiny.
Z příběhů bez pravdy – nebývá jediný.
Na všem, co říká se – je zrnko pravdy
a z těch, ať složí si – svůj příběh každý.

brnenskepovesti4Atmosféru jsem si podle doby snadno dokreslovala, přítomnost kronikáře v roce 1840 působila už tak značně magicky, při pohledech zpátky, které Vincek tak plamenně zprostředkovával (ráda bych věděla, jak si s tímto
aspektem příběhu pohráli v divadle), to bylo jednoduše kouzelné.

Kniha se čte extrémně rychle, za jeden krátký večer ji budete mít přečtenou. Velké písmo, řádkování a počet stran zkrátka dělají své. Navíc ty krásné ilustrace, ze kterých si ilustrátor snad musel i vytečkovat ruku… Ach, tohle bylo zkrátka pohlazení po duši.

Divadelní hru jsem bohužel neviděla, ale moc ráda bych se časem podívala na reprízu, protože dojmy z knihy získané byly přesně takové, jaké jsem z pověstí mívala jako malá, a to si na ní opravdu cením. Brněnské pověsti doporučuji úplně všem, co se o Brně chtějí dozvědět trochu víc než z pohledu okna šaliny projíždějící pod Špilasem. A třeba i dětem, když všechny tyto pověsti končí spravedlivě a víceméně i šťastně.

Hodnocení knihy:

10 hvezdicek

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Omega

Přečetl jsem?Děkuji za přečtení.

Tento příspěvek si zatím nikdo nepřečetl. Buďte první!