Co se jinam nevešlo

Puchýře a slzy | Svět knihy 2018

Vloni jsem vás o své shrnutí ošidila, letos už s ohledem na vlastní nohy určitě nevynechám (vysvětlím, nebojte).  Užijte si z 99% necenzurovaný Svět knihy 2018, tohle bylo něco pro můj zaostalý mozeček. 😀

Už od prvních zveřejněných informací mi bylo jasné, že tento ročník nebude na autory nijak zvlášť bohatý, po Glukhovskym a Siri Pettersen prostě ne, letos to bylo slabé a hotovo. Přesto jsem jela na tři dny. Proč ne čtyři? Protože byť mám slabou paměť, pamatuji si, že i když něco v neděli bylo, já z toho nevnímala ani ťuk, jak jsem se na židli kroutila bolestmi z minulých dnů. Proč tři? Protože mi nedělá problém užít si přednášky a dozvědět se něco nového i bez nálože autorů.

Abych tedy už vážně začala, vstávalo se ve čtvrtek v sedm, po příjemných třech hodinách spánku (Věrka nemůže spát jako normální člověk, Věrčin mozek zkoumá, jestli fakt umí lenochodi plavat a i když ví, že umí, tak jak je to sakra možný, aby to uměli a jestli tohle je vážně výsledek evoluce, nebo… Dobře, dobře, prostě insomniak, je fuk, že jsem už týden předtím cvičila, prostě to nešlo, docílila jsem tím jen rozmlženého vidění a spánkového deficitu. Ale, podržte se, DOPRAVA BYLA TENTOKRÁT ÚPLNĚ OK.

Pokud nepočítáte narvaný vlak, protože my s mamkou jako normální lidi nekupujeme místenky, i když je to za stejnou cenu, ale to se dá, hlavně, že sedíte. Prostě jsme tam dojely jako na pána, vůbec žádný omyl s tramvají, ani metrem. Pak jsem vyškemrala vstupenku od Slovartu, nějaká starší paní mi to hned na místě div nevytrhla z ruky (a to fakt nekecám), protože volná vstupenka, že ano, všichni chtějí volné vstupenky a pak výprodeje, muhahá!

Miluju Euromedii a její výprodeje knížek, vždycky se to nahází na obrovskou hromadu, ve které se nikdo nevyzná (KROMĚ MĚ, HAHAHAHA) a já tam pak najdu poklady jako ACOWAR, American Gods a Egypťana Sinuheta za 80 Kč a Hunger Games v pevné vazbě, s plamennou měnící se obálkou a černou ořízkou za… Byly to dvě, nebo tři stovky? Netuším, prostě mám konečně výtisk, který není v salátovém vydání jako ta moje měkká vazba, která byla čtená asi tak tisíckrát. Jo, taky ta módní příručka Boty, která stála kolem 50 Kč, mám pocit, tu jsem tam nemohla přece nechat.

Co se týče programu, nevím, jestli jsem tam klimbala víc já, nebo máma (máma, stoprocentně, málem se mi tam natáhla na zem), ale pamatuji si ho poměrně dobře, takže ten můj první energiťák v životě od Slovartu musel zabrat. Nejsuprovější byla přednáška k historii (nejen) ve fantastice, to jsem se fakt bavila. To nejzajímavější ovšem přišlo na konec dne, kdy jsem zjistila, že jsem si vzala sandálky naprosto nevhodné na jakoukoliv delší chůzi, i přestože se mi vždycky zdály tak pohodlné a fešné a tak. Nejhorší na tom je, že mám dojem, že jsem si je brala už pár let zpátky na podobné chození a slibovala jsem si, že si už nikdy nezapomenu vzít pevné boty. No, jsem prostě senilní, takže jsem si odnesla puchýře, které si ještě teď foukám a foukat ještě dlouho budu.

Hotel byl super, mamka měla takovou radost, že přes celou chodbu jásala, že máme ledničku a mikrovlnku (já nevím sakra proč, neptejte se mě, ledničky s mikrovlnkou byly zatím všude, kde jsme byly), prostě mamky, znáte to.

Pátek byl mnohem zajímavější hned v několika ohledech. Hned na začátku mě čekalo nemilé zjištění, že mamka Superstar opravdu sleduje, protože se najednou stopla v cestě a začala vejrat na jednu ze soutěžících, které jsem fandila v letošním ročníku nejvíc, neopomněla to doprovodit hlasitým dotazem, jestli je to fakt ona a div mě neporazila na zem, když se mě snažila táhnout zpátky, abychom ji oslovily a vyfotily se s ní. Ano, vyfotily, protože já absolutně nežeru pohádky, že by to byla moje fotka. Ale jsem mladá, jsem silná, jsem odhodlaná zvítězit, takže jsem v tom mamce zabránila a odtáhla ji na výstaviště bez incidentu. Prostě Wonder Woman, znáte to.

Taky jsem měla kuře ve stejné budově jako pan Špaček, expert na etiketu (ale jsem živá, takže musel být opravdu jinde), v areálu se najednou nalézalo mnohem více lidí, ale pro mě také větší množství programů, protože jsem z nich kvůli ospalému mozku nemusela předčasně prchat a hlavně, anticena Skřipec za nejhorší překlad roku. Sakra, jak já tuhle cenu miluju. A nenávidím zároveň. Protože prostě proč se taková zvěrstva v knihách dějí a proč zástupci nakladatelství musí dělat rodeo, když se jim to nepovedlo a rozhodně to nebude interpretací, kterou se snaží zachránit rozdáváním cédéček inkriminované knihy. Ne, vážně, nedělám si srandu. Ne, že by zástupce toho druhého nakladatelství přišel, ne že by to už nebyl miliontý ročník, který suverénně vyhrálo, ale co se dá dělat, že ano. Ale strašně mě štve, že jsem prošvihla polovinu programu k edici Argomiksu, to se mi chtělo skoro brečet.

Závěr dne, Catel a Bocquet. Jediná knížka, která měla být tento rok podepsaná. Málem mě na místě kleplo, když se na začátku zpozdili a v tomto mezičase bylo řečeno, že se nebudou podepisovat, protože autogramiáda proběhla už ve čtvrtek. Kde, to je mi doteď záhadou, v programu jsem je nenašla. V tu chvíli jsem byla na prášky, mamka vedle mě zapnula Hulk mód, takže jsem už jen čekala, kdy celé výstaviště zboří, když si pak začala chystat první stránku Josephine Bakerové, kterou jsme ve čtvrtek na stánku Arga koupily, bylo mi jasné, co se chystá udělat a že já musím buď na místě umřít, nebo odsprintovat alespoň na konec druhého křídla. Vražedný pohled, který byl vržen na pána při dotazu, kde jsme tu knížku koupily, vidět nechtějte.

Takže, abych historku dovršila, moje mamka je úžasná. Zatímco já jsem zůstala potupně sedět, ona cestou zmasakrovala výše zmiňovaného pána, který mezitím stihl doběhnout se zbrusu nově zakoupenou knihou z toho pekelného levého křídla, ve kterém je sakra horko a začala škemrat, aby mi tu Josephine aspoň podškrábli (protože Catel je taková borka, že na autogramiádě vybarvuje celý stránky a to zpoždění na začátku bylo právě kvůli podpisu), i když už jim letí letadlo a tak. Mamka tedy naštěstí nebyla ve zmasakrované frontě sama, ale byla rozhodně první škemrač, takže Catel jako správná borka, která nechce být zmasakrována, vytáhla razítko a začala mi fakt podepisovat a barvit knížku, Bocquet jakbysmet. Ne, vážně, autoři byli úžasní, strašně si toho času navíc cením a mamku za tohle úplně žeru, protože já bych zůstala na konci fronty a všichni ostatní by mi oznámili, že jdu s křížkem po funuse, uvidíme se v roce 2021, kdy nám možná vyjde nový komiks a kdy možná přiletíme do Prahy a kdy ty určitě zase tu autogramiádu v programu nenajdeš.

Budu upřímná, v sobotu už jsem se těšila na domeček, dezinfekci a svůj vlastní záchůdeček, který mě zná a já znám jeho. Pardon, tak to prostě je a vy to tak máte určitě taky. Strašná sranda, když jsme bráchovi na začátku dne s mamkou kupovaly dvě knížky z Albatrosu a u pokladny stál náš soused z moravské prde… No prostě našeho zapadákova a smál se, že nám to klidně mohl přivézt domů. Ne, tohle není nadnesená historka, opravdu to byl náš soused. V Praze. Na výstavišti. Nechápu to. Tedy chápu, ale. Hm, další podklad k přemýšlení pro insomniaky.

Programy byly super, zasmála jsem se už třetím rokem na posezení s Pevností, koupila si pokračování Warrena XIII., protože to prostě nejde, když někomu nastiňujete děj, aby si to koupil a vidíte, že bere oba dva díly a vy ten druhý nemáte (Ahoj, Zuzi!) a také další komiksové zpracování Anne Frankové, přitom jsem rozprodala knížky, takže ou jé, mám místo na další a následně strávila zbytek dne na HumbookStage, kde by to bylo za normálních okolností ok, ale se Zašitkou a Maloušem to bylo něco s astronomickými rozměry. Protože holky si koupily hranolky a podělily se se mnou o tatarku, ne, že by v tom byla lidská náklonnost, nebo něco takového, to vůbec. Ještě jsem byla tak rychlá, že jsem stihla autogramiádu ke knize Muffin a čaj, kterou já samozřejmě nevlastním a tak, ale na fotku s autorem a holkama jsem se vetřít musela, ty my to pak ještě vytiskly na Instagrafu, takže mám svoji příšernost zvěčněnou i na fotce. Tam jsem si následně naspamovala dalších deset fotek, i když jsem původně nechtěla ten nebohý stroj zatěžovat a už trochu typicky jsem se nestihla rozloučit, protože já vždycky počítám, že se s lidmi ještě uvidím a neuvidím a jelo se domů.

Navzdory dvacetistránkovému seznamu pohrom, který sestavil můj otec, jsem Prahu přežila ve zdraví, žádní hokejoví fanoušci mě nevykostili, Pražáci mě za opakovaný přešlap s šalinou neukamenovali (tramvaj je to, ty idiote), ten děsivý přechod, kde jim nefungovaly semafory pro chodce jsem zvládla bez urvané nohy, nebo ruky a vážně si to celé užila. Na závěr snad už jen vroucné přání, aby příští rok bylo více podepsaných knih, protože ta chudinka Josephine se cítí moc osamělá a když člověk nečte thrillery, tak se mu na Robina Cooka ani nechce.

Co vy? Byli jste na Světě knihy? Co jste si nejvíc užili? Máte taky nějaké trapasy? 😀