Knižní recenze

Chci získat bronzovou madaili! | Bronzová medaile

[content-box-purple]bronzova-medaile1Název: Bronzová medaile

Autorka: Michaela Schmiedlová

Počet stran: 419

Nakladatelství: Databook Publishing

Rok vydání: 2016

Pouze jako e-book

Oficiální anotace:

Hlavní hrdinkou příběhu je čerstvě jednadvacetiletá dívka, bývalá nadějná krasobruslařka, která byla kvůli autonehodě nucená pověsit svou sportovní kariéru na hřebík. Pere se sama se sebou, její vztah s rodiči není zrovna ideální… zkrátka nic v jejím životě není takové, jaké si představovala. Do toho potkává svého idola, svou velkou platonickou lásku několikanásobného olympijského vítěze, sjezdaře, Dominika Výborného. On je jediným aspektem její minulosti, který si dovolila zachovat.

[close-content-box-purple]

Recenze:

Od jistého období miluju filmy zaměřené na krasobruslení. Ledové ostří, Princezna ledu… To všechno je symbol dokonalosti, které se hlavní hrdinové snaží dosáhnout. Já sama nemám základy bruslení, ani gymnastiky, proto mi to, co někdo dokáže vytvořit na ledě, přišlo vždycky nádherné a inspirující (někdy i nedosažitelné, ale vy víte, jak to myslím). Když jsem si četla anotaci na Bronzovou medaili, hned jsem věděla, že i přes množství knih, které mě tu čeká, si knihu musím přečíst.

bronzova-medaile3Začneme něčím pozitivním. Všichni hrdinové krasobruslařských filmů (Proč jsem, proboha, nečetla žádnou stejně zaměřenou knížku?) chtějí dosáhnout něčeho nemožného, co se nikomu před nimi nikdy nepodařilo. Obvykle se jedná o legendární skok, jindy je to zase zlatá medaile, účast na šampionátu… Nikdy jsem ale nikoho z nich neviděla říct, že se spokojí s něčím jiným, než dokonalostí. Jak hlavní hrdinka Aurora hned na začátku vysvětluje, v rámci hokeje jsou stříbrní medailisti vždycky nešťastní. Vždy se totiž musí smířit s prohrou, zato ti bronzoví vždy svůj poslední zápas vyhrají. A zlatá…, no, to je prakticky nedosažitelný milník. Ano, asi v tu chvíli jsem si usmyslela, že si tuhle knížku užiju.

Netuším jestli to zvládnu, jestli ještě vůbec umím stát na ledě. Jestli jsem to za tu dobu nezapomněla… Celá se chvěju nervozitou.

bronzova-medaile4Zcela upřímně jsem ze začátku musela být kapku negativní. Všechny informace se na mě řinuly jako vodopád, ta následující ne nutně související s tou předchozí, co Aurora zrovna vysvětlovala. Nakonec se z toho vyklubalo ale něco docela jiného, autorka hezky pracovala na vztazích a problémech, které mohou nastat v každé rodině a samozřejmě se začala soustředit i na cestu za Aurořiným snem. Jasně, občas jsem narazila na nemotorné vyjadřování, někdy zase na protivnou a nepochopitelnou Auroru vlastně se nejednalo jen o ni a pravopisné chyby, či překlepy, ale ve své podstatě to bylo pěkné a povznášející čtivo, které nepostrádalo myšlenku, ani nějaký ten důvtip.

Chemie mezi hlavními protagonisty se mi moc líbila, nic agresivního, přesto však zábavného a rozhodně ne černobílého. Což mi připomíná, že musím smeknout před charakteristikou postav – autoři, co debutují, obvykle nezvládají jejich vykreslení na takové úrovni, aby se jim dalo věřit. Jednotlivé charaktery tvořily vrstvy a podle své povahy se také většinou řídily, navíc v průběhu řešily mnohem víc, než jen jeden gigantický problém, co si pro ně někdo obvykle namyslí.

„Hledáš někoho?“ po celém těle mi naskočí husí kůže.
Můj večer se najednou jeví mnohem lépe než před pěti minutami. Co však potřebuju, je změna postoje. Takže…
Dominik se mě ptá, jestli někoho hledám? „Tebe sportovče,“ otáčím se na něj a ukazováčkem mu laškovně dloubnu do hrudi.

bronzova-medaile2Jestli to tak můžu říct (a myslím, že můžu, jaký spoiler byste z toho asi vyluštili?), konec byl nadmíru zábavný. Nebudu tvrdit, že se nápad řadil k těm otřepaným, protože na pozvednutí sama sebe není nikdy pozdě a všichni potřebujeme někdy tak trochu postrčit, nebo si zpříjemnit špatný den nějakou pěknou jednohubkou bez toho, aby působila zbytečně moc přeslazeně, nebo nuceně optimisticky.

Tak tedy: nápad skvělý, zpracování občas trochu pokulhávalo (přeci jen, když je někomu 21, neměl by už mít pubertální nálady), ale když to budu brát jako celek, při tvrzení, že jsem se fakt bavila, se necítím ani trochu shovívavě, nebo snad provinile.

Celkové hodnocení: