Category Ostatní

E-booky zdarma? Proč ne, že?

15282.jpg

Otázka na úvod. Děláte si ze mě pr*el? Jak můžete být tak zabednění? Nemám slov, vážně.

Jedná se o to, že e-booky zdarma možná slouží, ale ještě více škodí. Dovolte mi vám povědět, co se stane, když najedete na ulož.to a sosnete něco, co byste sosat neměli. A ano, zodpovědnost přičítejte sami sobě.

Neskutečně mě se*e, že odkazů na volně dostupné knihy pravidelně roste a dotyční nemají vůbec potuchy, co tím mohou způsobit. Proces je snadný. Nějaká „dobrá duše“ se rozhodne nelegálně nahrát na internet nějakou e-knihu a ti druzí si ji už „legálně stahují“. Ano, znám tu poučku „stahovat pro vlastní potřebu je legální“, ale nemyslím si, že by to legální být mělo. Přinejmenším u knih ne. Čím víc totiž někdo stahuje knihy zadarmo, tím víc ubíráte nakladatelstvím, která by tyto peníze mohla věnovat do dalších oblíbených titulů a vy se tak připravujete o něco, po čem tak zoufale prahnete.

Dělají to všichni!

To je důvod pro to, abyste to dělali i vy? Nebudu lhát, ani já nejsem bez viny, když jsem si koupila čtečku, dva e-booky, jsem si sosla. Je mi to líto, nikdy bych to už neudělala, ale aspoň si můžu s čistým svědomím říct, že jsem si obě knihy nakonec koupila.

A co filmy?

Už jen tím, že lidi chodí do kina, filmy vydělávají. Knihy pokud vím, žádný takový vedlejší příjem nemají. Vydávají je mnohdy malá nakladatelství, která to může položit na kolena a vy si ani nejste vědomi toho, že děláte něco špatně. Knihy nejsou filmy, nikdy nebudou mít takový profit, proto se s nimi musí nakládat velmi opatrně.

A co lidi, kteří chodí do knihovny? Nebo si něco půjčí od kamarádů?

Dobře, tak to pak do té knihovny běžte, kamarádi trh taky nijak výrazně neovlivní. S touto skutečností se počítá už od dob vzniku knihoven, e-booky ale rozhodně nic běžného nejsou, platí se za ně stejně jako za pevné knihy. Proč? Protože lidi, co na ní pracují musí z něčeho taky žít a samotnému autorovi byste snad peníze upírat nechtěli. Jediná cena, kterou si mohou odečíst, je tiskárna a prostory, ve kterých by se musely skladovat. Navíc, když si odněkud danou knihu půjčíte, může se stát, že si třeba vzhledem ke stavu knihy koupíte knihu svou, nebo v knihovně když na ni musíte dlouho čekat, nebo když jednoduše nenajdete všechno, co byste chtěli… To všechno je plus knihám a i kdybyste si koupili jen jednu za rok, všechno je lepší, než stahovat. V e-boocích jste totiž „neomezení“, elektronické verze máte skoro na všechny knihy, proto je to špatně, nemotivují vás ke koupi vaší vlastní kopie.

Nemám na to si všechno kupovat! Potřebuju se rozhodnout, jestli mi za to ta kniha stojí!

A já to chápu, ani já nemám všechny knihy, které bych chtěla. Ale existují ukázky. Stejně tak knihkupectví, ve kterých si můžete knihu prolistovat. Ale fakt nikdy jsem neslyšela o knihkupci, který by zdarma daroval knihu, za kterou byste platili jen v případě, kdyby se vám líbila. Vy snad ano?

Co nejhoršího by se vlastně mohlo stát? Jedna kniha nikoho nevytrhne.

No, kupříkladu by díky vám mohla některá menší knihkupectví usoudit, že na trhu pro ně není místo, nové české autory byste mohli odradit od psaní, nebo taky stopnout vámi oblíbenou sérii. Že se to nestane? To vykládejte někomu jinému. Když za knihu zaplatíte, podpoříte tím nakladatelství, které peníze použije na svůj osobní růst a na to, abychom měli co číst, navíc taky prokážete úctu autorovi, který přece nemůže žít jen o chlebu a vodě. Navíc je potupné myslet si, že se nic neděje, když na jedné knize dřou nakladatelství třeba celé měsíce a vy si v klidu nalistujete stránku, kde ji můžete sosnout zdarma. Víte, jsou i akce, třeba bux.cz dává jednou týdně na něco slevu, tento je to třeba Jen jeden rok za 80 Kč, což je skoro za hubičku. Pokud vám přijde divné za e-knihy platit, tak běžte do knihovny a nějaké knihy si půjčte. Rozhodně si nemyslím, že byste byli tak chudí, že byste si nemohli tu stovku za průkazku dovolit. A těch knih, co tam je… To vám bude trvat pěkně dlouho, než je všechny přečtete, to mi věřte…

***

Nechci tvrdit, že to dělají všichni, navíc vás chápu, knih taky nemám nikdy dost, patřím mezi tu chudší vrstvu, ale nikdy bych se nesnížila k něčemu takovému, abych za knihy neplatila. Upřímně bych se vážně styděla a vy co to děláte byste se měli stydět taky. Protože natáhnout si knihu do čtečky z ulož.to, to je jako byste bez vysvětlení přišli do knihkupectví a popadli knihu pevnou. A zkuste říct, že ne.

Knihy jsou krásné, tak je podpořme!

***

Doporučené články na toto téma:

Ještě jednou k diskusi o stahování
Co mi vadí na knižním pirátství
Knižní pirátství je na vzestupu
Knižní pirátství na Databázi

podpis

Celý článek

Veletržní šílenství 2015

svetknihy20151.png

Nic nebude, řekla jsem. Tak jen jednu, řekla jsem. Kašlu na to, Zusak je Zusak!

Včerejšek byl šíleně nádherně katastrofální, nic takového jsem nečekala. V každém případě jsem si to užila. Ne tak jak bych chtěla, ale o tom později. Hezky popořádku.

Vstávalo se v 6:45, všichni jsme vypadali jako chodící mrtvoly, protože z nervozity jsem usnuli až ve velmi pozdních hodinách. Dvacet minut na to udělat ze sebe člověka a posledních pár sekund zrekapitulovat si, jestli máme všechno. A pak honem na autobus, protože nikdy nevíte, kdy řidičům prdne v bedně a projede pět minut předtím, než je napsáno v jízdním řádu. Stihli jsme to včas. Mysleli jsme si. Pak byl čas odjezdu. A všichni jsme začali jančit poté, co mamka v jízdním řádu přečetla, že autobus v tuhle hodinu nejede. Je fakt, že než se autobus objevil, internetové jízdní řády od nás obdržely dost nepěkných slov. A tím začalo peklo.

Když jsme dojeli na místo určení a chtěli nasednout na vlak, hlásilo se desetiminutové zpoždění. Mamka pohotově opět načuřená řekla, že to zná, takže pojedem do Brna autobusem, i když to celé objíždí. A víte co je fajn? Že vlak nakonec přijel ve stejnou chvíli, když už jsme seděli a zavíraly se dveře. Jo a pan řidič kecal přesčas, takže jsme se báli, že to fakt nestihneme a vlak do Prahy nám ujede. Ušetřím vás mé letargie, která nastala, když máma opakovaně nadávala, že to nestihnem. V Brně další šok. Šaliny jezdí po patnácti minutách. A my jsme nejspíš tu, co měla jet nestihli. Takže další tři minuty nadávání a letargie, až nakonec ta potvora líná přijela a naše zadky odvezla až na hlavní nádraží, kde mamka bezkompromisně koupila tolik jídla, že by to nakrmilo celou armádu. Jo a neustále opakovala, že máme čas. Já už připravená na zklamaní mlčela jak zařezaná a ani nedoufala, že bychom to stihli včas. A víte co? My to stihli. Dokonce tak, že jsme vlak viděli přijíždět na nástupiště. Na pohled relativně klidná cesta se zasekla kousek od Prahy, kde hlásili desetiminutové zpoždění. Pak patnáctiminutové. A pak se to vyšplhalo na 35 minut. To mi fakt zkazilo radost, protože bylo jasné, že Jotu od začátku nestihnu. Když jsme pak dorazili do Prahy, brácha, já i máma jsme měli čumáky přilepené na skle a koukali na ten výjev. Na hlavním nádraží jsem pak byla počastována nadšeným „ty vole“, když jsem si spravovala nohavici u džín. I tobě, milý Pražáku! A pak metro. Fuj, hnusně tam je. Ale dopravuje to rychle. Jo a spletli jsme si nástupiště, takže jsme to celé museli v céčku obíhat. A byly zmatky s jízdenkama. A pak jsme dojeli. A výstaviště bylo tááááááák velké.

Cestu nahoru na balkon jsem našla celkem rychle (s bráchou jako ocáskem v patách), pak začalo rozpačité prohledávání davu. Vsadila jsem na jistotu a šla k té největší skupince, co jsem viděla,pak rozpačité představení, „vyber si balíček knih“, což jsem udělala a popadla ten první, co jsem viděla. Víte co. Ono je divný, když ostatní už sedí a vy se máte hrabat v knížkách, přeci jen jsem dorazila o půl hodiny později. Ale dobrý, viděla jsem Girl Online, vidělsa jsem nestydaté plavky, třetí už jsem neřešila a šla. To se ukázalo jako mírný šáh vedle, ale když jsem se začetla, celkem s údivem jsem si musela přiznat, že se to fakt nečte špatně. A jo, fakt je to cestopis. Konkrétně Ztracená místa, tajná města a jiné záhady na mapě světa. Jsem zvědavá, do jakých žánrů ještě zabruslím…  Asi nejhorší pro mě na srazu se podepsat do té Joťácké kroniky, či co to bylo. Rachel Roo mi ji pak dala ještě jednou abych si vytvořila celou stránku. Myslela jsem, že růže ještě umím. Ne, na veletrhu se tato domněnka ukázala jako silně milná. Ale ok. Celkově se pak hovořilo o takových těch základních blogerských tématech, o kreativitě a nové propagaci knih, o e-boocích (jo, uvědomila jsem si, že by nebylo špatné nějaký článek na tohle téma fakt napsat)… A když už tam byl Vojta z KK, musela jsem si říct o záložku. Na Rachel jsem zapomněla, takže nic nebylo.  Ale jelikož brácha na mě vyrukoval s tím, jestli už jich beztak nemám naskrblených dost, musela jsem trochu sklesle připustit, že to tolik nevadí. A teď si zpětně uvědomuju, že jsem se ani nezeptala Dee na ty úžasný placky. Hm. A samozřejmě blogeři. Ať už na srazu Joty, nebo v sále, viděla jsem jich hodně. A na některý jsem blbě koukala. Jmenovitě na Rachel, ale to bylo kvůli Zašité v knihách, která ji nemohla v davu u Albatrosu najít. 😀 Takže pardon. 😀 A pak mi bylo líto, že jsem s koktáním musela odejít dřív (jo, byla jsem hrozně rozpačitá), protože jsem plánovala ještě něco jiného. A to jsem tam byla chvilku. Jedna z věcí která mě mrzí. Další následovaly.

Po tom hektickém začátku jsem totálně zapomněla, že by mi mamka měla skočit podškrábnout Hell Boys. Takže je nemám. A ještě ke všemu jsem se dozvěděla, že na křtu byla i Petrusová. Život je pech, mohla jsem mít podpis od obou.

Po Jotě jsme rozmýšleli, jestli ještě zajít na Rande s fyzikou, ale jelikož už mělo za dvacet minut končit a místa k sezení byla obsazená, trochu to postrádalo smysl. Tak jsme vyrazili ke knižním šampionům za Lábusem. A nesli jsme s sebou knižní Arabelu k podpisu. My s mamkou nadšené protože Arabela, Cirkus Humberto, Čert ví proč a protože PAN HEREC (zkuste mi vymluvit, že jste neměli rádi Rumburaka) a brácha protože Já padouch, Doba ledová a Simpsonovi. A nejen že jsme dostali podpis, prohodilo se i pár větiček, což bylo fakt super. A pak mě mamka s bráchou zanechali u Albatrosu na besedě s Janišovou a Tuzarovou a odešli do Mořského světa. Doteď si nadšením mnu ruce, protože jsem se potkala se Zašitkou (zašitá v knihách), která byla fakt moc maličká a já to trochu neslušně řekla nahlas. A bylo to boží. A dostala jsem podpisy. A Tereza Janišová si vzpomněla, že jsem vyhrála tu soutěž u fanklubu Lindsey Stirling. Ale po konci besedy jsem zase musela hned odejít, abych obešla všechny stánky.

svetknihy201524.jpgsvetknihy201523.jpg

Tady začala zkáza, protože nejen, že jsem musela držet pařáty zpátky, musela jsem se bránit smrtelnému horku v pravém křídle a ještě ke všemu valit oči u Svojtky, co všechno si kupuje brácha. A pak přišla řada na mě. Koupila jsem si pár magnetických záložek, doplnila sbírku Zusaka, s váháním šáhla i po Spočítej hvězdy, potkala Terku Matouškovou, od které jsem si i s věnováním a záložkou odkoupila Vílí kruhy a u Metafory za hubičku získala Prokletí ohně. To mi připomíná, že jsem se divila hlasům jednotlivých lidí, které jsem potkala. Jo, to máte tak, když stalkerujete přes fb a pak všechny vidíte naživo. Což bych ráda udělala už mnohem dřív, ale já a srazy… Hmmm… S mou špičkovou orientací a smyslem pro komunikaci by to bylo zajímavé. Ale asi bych na místo určení ani nedorazila. 😀 Jo! A sesbírala jsem asi milardu reklamních předmětů. Což mě nutí udělat pořádne muhehehehe. + Ten vějíř od Joty byl fakt úžasný nápad, měli by je blahořečit.

Každopádně ty knihy jsem nekoupila sama od sebe, pokaždé jsem přinutila mamku říct, ať si je teda koupím, takže je to na její triko. 😀 Chtěla jsem si koupit ještě víc (hlavně třeba u Joty, u které jsem nakonec nevzala nic – kaju se), ale po delším uvažovaní jsem si řekla, že toho fakt mám na čtení už dost a můžu popřípadě kupovat později. Což jak se znám, to nebude dlouho trvat.

Následovala cesta domů. A další panikaření. Pražáci jsou fakt prdlí, protože u velkých budov jako je výstaviště nemají nikde výdej jízdenek. Jo, jsme blbí, že jsme nekoupili i zpáteční, ale víte co. Mamka s hysterčením, že půjdeme pěšky hledala nějakou záchranu, až jsme přišli k ceduli s jízdními řády a našli z druhé strany sms jízdenku. Dvě minuty jsme nadávali, že to nefunguje, až to konečně přišlo a my mohli jet. Vlak jsme nestihli, museli jsme tedy hodinu čekat. A ne, ještě zdaleka to není všechno.

Cestou do Brna si k nám přisedly dvě fakt moc milé staré paní. A přisedly si velmi mile. Tak mile, že jsem si zasedla mobil a o pět sekund později začala polemizovat nad tím, proč mi sakra hoří zadek. S hysterčením jsem několik minut hledala praskliny a škrábance, které na něm nebyly a doufala, že mobil pojede tak, jak má. Naštěstí funguje. A nekoukejte na mě tak zle, do letošního roku jsem měla ještě tlačítkový, takže jsem na něj hrozně opatrná, protože tyhle věci jsou fakt křehké.

Dvě moc milé paní s námi jely až do Pardubic. Měli jsme hlavy jak čtverečky, protože i když jsme jasně dávali najevo, že bychom rádi mlčeli a masírovali si nohy, mluvili spolu a s námi stále. Mysleli jsme, že je zabijem. A vlak měl deset minut zpoždění. Brácha nepokrytě začal naříkat. Dvě milé paní nebraly ohledy a žvanily do úmoru. V Pardubicích se málem zapomněly, takže jsme je všichni tři nadšeně vyprovodili. Brácha pak bezkompromisně zatáhl závěsy a vyčerpaně padl na sedadlo, kde začal lamentovat, proč my. Já v duchu už umřela. Cesta do Prahy byla v tomto směru o moc lepší, sice jsme jeli v plném kupé, ale lidi to byli normální. Fuj, fakt hrůza.

V Brně pak panikaření, že náš vlak domů nestihnem, protože cvikačky byly na našem nástupišti rozbité a pak ve vlaku už relativně klid. Jako perlička nakonec bylo vystupování z vlaku. Byli jsme v posledním vagónu, přes mé varování mamka nebrala ohledy a držela se kliky od zadních dveří. Jo. Otevřely se. Třikrát. Mamka je očividně všehoschopná. Nádherný pohled ven v té rychlosti, to vám řeknu. A pak autobus a byli jsme doma. Unavení, ale spokojení. Tak. To byl můj Svět knihy. Co vy? Jak jste pořídili? 🙂

svetknihy20152.jpg

PS: Dostali jste se k této pozvánce? Co na ni říkáte? Já jsem trochu zmatená…

PPS: Omlouvám se tímto Zašitce za „debilní přezdívku“ a za to, že jsem na ni půl minuty čuměla, než mi došlo, kdo to je. 😀

podpis

Celý článek

Jeden praštěnej knižní veletrh…

21212_9a421822085a913812e91fdc8dcebe6b.jpg

Kolem Světu knihy se točí můj každičký rok. Takzvaná doba meziledová spočívá v horečnatém ohryzávání nehtů, co za martirium si ti blogeři zase vymyslí a jak moc bude můj FB zahlcen fotkami knih, reporty, nadšenými „jupí jééééééj“ statusy a dalším pozlátkem, které mě hrozí zahltit jen co otevřu prohlížeč. Úplně nejlepší pak je, když se začnete doma domlouvat, jestli byste nějak nemohli jet a pak vás začne tak moc zákeřně píchat v krku, že to prostě vzdáte, lehnete si na zem a své kosti necháte na pospas heynám. Ale letos ne. Letos denně piju hektolitry džusu, schroustám minimálně jedna jablíčko, neustále se sháním po pomeranči a doufám, že snad brzy budou i jahody a já budu zdravá jak řípa. Určitě nebudu ječet na lesy, že jsem Murphyho tentokrát převezla já, protože v lepším případě se zítra probudím ochrnutá, v tom horším se neprobudím vůbec. Ale ne, o zákonech schválnosti psát nechci.

Takže. Svět knihy. Sobota. Co bude, kam se chystám, kam se chystáte vy. Na stopro si logicky obejdu všechny stánky a pokusím se svoje nenechavé pazoury držet dál od jakéhokoliv papíru. Jmenovitě mám a na seznamu pouze Girl Online, doufám, že neporuším svoje předsevzetí zaprodat duši ďáblu a udržím se plánovaně na uzdě. Jestli ne, pak bůh s vámi, nakladatelé.

Na programu je pak sraz s Jotou, Rande s fyzikou (tam jdu spíš kvůli bráchovi, ale nemůžu říct, že by mě pokusy ála dusík v lahvi nezajímaly) a Tereza Janišová s Barborou Tuzarovou. Což mi připomíná, že se chci zeptat, kam půjdete vy. 🙂

Mým závěrečným přáním je, ať si nevykroutím tlamičku při první jízdě metrem a najdu bezpečnou cestu domů. Hm, přinejhorším skončím nasáčkovaná někde mezi knihama. Což nezní až tak hrozně. A v neposlední řadě… Neměl by někdo chuť v sobotu hodit řeč? 🙂

podpis

Celý článek

Týden s knihou Tady a teď – Interview

Tady a ted 1

Vím, že jsem původně měla sepsat své vlastní interview, ale autorka se mi bohužel neozvala (svůj podíl na tom má zřejmě i to, že mi seznam x krát napsal, že píšu na neexistující mail), proto je tu „náhradní příspěvek“ s přeloženým rozhovorem z Seventeen. Není tedy můj, jen se mi líbil a proto ho přidávám i sem. Snad se bude líbit stejně jako mně. 🙂

PS: Fakt doufám, že to není tak krkolomné, jak se to zdá mě. 😀

***

Jak jsi k Tady a teď přišla?

Ann Brashares: Začalo to s klíčky prvních myšlenek: Co by se stalo, kdyby se dívka z budoucnosti vrátila do naší doby? Co by se stalo, kdyby se zamilovala do člověka z naší současnosti? A co kdyby se bakterie přeměnila na skutečnou bakterii – bakterii přenášenou komáry, kteří jsou všudypřítomní v jakékoliv změně klimatu, jenž přináší mor a zkázu do pozdější části našeho století, tam kde začíná život Prenny.

Jak moc si jsou knihy Tady a teď a Sesterstvo putovních kalhot podobné?

Obě knihy se zaměřují na lásku – na romantickou lásku a jiné druhy lásky. Také doufám, že sdílejí tu samou emocionální intenzitu. Oba příběhy v sobě zahrnují trochu magie, ale jsou zakotveny v realitě a jejich postavy jsou dost reálné. Samozřejmě mají i své odlišnosti! Tady a teď má pevně soustředěný děj, zatímco série Sesterstvo putovních kalhot zahrnuje mnohem více postav, takže vyprávění víc skáče.

Jaká je Prenna, hlavní postava příběhu?

Prenna je dívka, která si váží poctivosti, odvahy a hlubokého emocionálního spojení. Na začátku knihy nemá povoleno být, nebo mít některou z těchto věcí. Součástí příběhu je, že Prenna bojuje za svobodu, aby mohla být sama sebou.

Co doufáš, že si čtenáři vezmou z Tady a teď?
V první řadě doufám, že potěšení. Rovněž doufám v to, že to je skvělé čtení a nemůžu si pomoci, ale zároveň doufám, že to je stimulace v hlubším slova smyslu. Tady a teď je kniha o dívce, která se zamiluje, rovněž je to ale i kniha o dívce, která zná osud světa na 80 let dopředu. A není to snadný osud. Než začala žít tady, viděla a vytrpěla děsivé věci. Osud světa není až tak záhadný nebo obtížný na předpovězení. Diví se, jak můžeme všichni jen tak stát a dovolit, aby se to stalo.

***

podpis

Celý článek

„Jsi ještě mladá, tohle nepochopíš.“

large

…aneb chci někomu nakopat zadek, neštvěte mě. 😀 Ne, teď vážně. Poté co jsem přečetla Hvězdy nám nepřály jsem si čas od času s někým na tohle téma něco prodiskutovala. Výsledek? Minimálně pětkrát mi bylo řečeno, že moje nelibost nad touto knihou je naprosto neopodstatněná s tím, že ji přece nemůžu pochopit, vždyť jsem ještě malý špunt, tak proč tu knihu vlastně čtu?

Mým prvním argumentem je, že ne všem se musí líbit všechno. Mým názorem je, že emoční stránka knihy je jen polovina úspěchu. A když je ta příběhová linka horší (alespoň pro mě), pak logicky uberu na hodnocení. A tak se stane, že bestseller jako Hvězdy má ode mě jenom tři hvězdičky a velké zklamání k tomu. Popravdě řečeno jsem zvědavá, co ostatní řeknou na můj názor ve zmíněných osmnácti. Nebo ve čtyřiceti… V padesáti… Ale fajn, fajn, tak proč si myslím, že jsem tak dospělá? 🙂

Taky jsem zažila v rodině rakovinu. Nevím sice, kolik mi v tu dobu bylo, každopádně mi z toho bylo vážně mizerně. To, že se daná osoba vyléčila, považuju za štěstí, ale když mi kvůli tomu umřela kmotra, tak to tak velké vítězství nebylo. K tomu nutno dodat, že pokaždé, když zaslechnu o tom, jak umřelo nějaké dítě, je to pro mě strašná zpráva. A to je to dítě cizí.

Nepopírám, z Hvězd mi bylo smutno, ale autor zapomněl, že je to kniha, ne příběh ze života, který můžeme nalézt i bez knih. Já nevím, ale kniha je pro mě něco, co nenajdu v obyčejném životě. Pro vás snad ne?

Příkladem by mohl jít Nicholas Sparks, od kterého jsem četla zatím jen dvě knihy, přesto si mě získaly. Nebo co třeba takové Volání netvora? To mi taky pěkně zabrnkalo na nervy, přesto ten Netvor měl něco, co Hvězdy ne. A to sice příběh. A ano – vím, jak moc jsem krutá, ale to že je kniha o rakovině, neznamená, že je dobrá. Fajn? Fajn.

A teď aby tento článek nebyl o ničem… Nechápu, proč si každý myslí, že děti nemusí nutně cítit to, co dospělí. Jasně, chováme se bláznivě, občas řekneme něco naprosto mimo mísu, ale proč, když já kupříkladu v devíti letech přečetla Lovce mamutů, kde si matka uřízla kus masa, aby měla pro svého syna potravu, nejsem dostatečně stará, abych pochopila rakovinu, popř. jiné závažné životní zvraty? Já vím, přečetla neznamená chápala, ale víte co? Dodneška jsem z té mateřské lásky dojatá a můj věk na tom už nic nezmění. Tak. Ještě něco proti dětem a jejich „primitivnímu“ chápání?

Ale když tak nad tím uvažuju… Tohle není problém jenom čtenářů. Mnohdy mě štve, že čtu knihu o mladším hlavním hrdinovi a autor ve snaze přiblížit ho skutečnému rozumu dětí z něj udělá pětileté dítě. Co třeba takové Volání netvora…? Ano, kniha byla bezvadná, skvělá, ale hlavní hrdina se choval na svých třináct let poměrně nevyzrále. Vážně. Někdy mi připadalo, že nečtu o puberťákovi, ale o předškolákovi. A tak to je bohužel se vším.

Děti nejsou hloupé. Fakt že ne. Nebo se jen já cítím jako stará babka? Já jen, že když jsem četla třeba takový Deník malé blondýnky, neskutečně mě zarazilo, když jsem se v jedenáctileté hlavní hrdince vůbec neshlédla. Popravdě řečeno jsem se tak ani nikdy nechovala, co vím.

Má závěrečná otázka tedy zní… Proč se k nám „mladým“ všichni chovají jako k blbým?

PS: Doufám, že je článek přes tu vrstvu naštvání spíš o něčem než o ničem. Kdyby ne, nevadí. Kritiku snesu – hlavy trhat nebudu.

podpis

Celý článek